Olegovo ťaženie proti Carihradu

Možno si poviete, že listovanie v kronikách je nudné a nedá vám nič. Nuž, pravda to je možno tak pol na pol. Príkladom je napríklad Nestorov letopis Ruský, z ktorého je aj nasledujúci príbeh o obliehaní Carihradu, ktoré sa uskutočnilo. Či už je príbeh ale pravdivý v celej svojej podobe, neviem. Každopádne, stojí za prečítanie.

V roce 6415 (byzantský letopočet, nie ufoslovanské halucinácie) (907). Táhnul Oleg na Řeky a Igora zaněchal v Kyjevě. Vzal s sebou množství Varjagů, Slovenů, Čudů, Krivičů, Merů, Poljanů, Sěverjanů, Drevljanů, Radimičů, Chorvatů, Dulěbů a Tiverců, kteří jsou tlumočníky; tito všichni byli nazývani Velikou Skhýtií. S těmi všemi táhl Oleg na koních i na lodích a lodí bylo na 2000. Když přitáhl k Cařihradu, přehradili Řekové Zlatý roh a uzavřeli město. Oleg vystúpil na břeh, přikázal vojákům vytáhnout lodi na břeh; pak vyplenil okolí města, pobil mnoho Řeků zničil mnoho paláců a spálil chrámy. Ty, které zajali, jedny rozsekali, jiné umučili, další zastřelili a jiné svrhli do moře a mnoho jiného zla učinili Rusové Řekům, jak to činí válečníci. 

Oleg přikázal svým bojovníkům udělat kola a postavit na tato kola lodě. Jakmile se zvedl příznivý vítr, napnuli na poli plachty a táhli k městu. Když to Řekové uviděli, zalekli se a poslali k Olegovi se slovy: “Nenič město, dáme ti daň, jakou budeš chtít.” Oleg zastavil svá vojska a oni mi přinesli jídlo a víno, ale nepřijal je, neboť vše bylo otrávené. Zalekli se Řekové a řekli si: “Toto není Oleg, ale svátý Démétrios, poslaný na nás od Boha.” Oleg si vyžádal vyplatit daň na dva tisíce lodí, dvanáct hřiven na člověka – a v každé lodi bylo čtyřicet mužů. 

Řekové se vším souhlasili a začali prosit o mír, aby neplenil řeckou zemi. Oleg o málo ustopil od města a začal domlouvat mír s řeckými císaři, S Leónem a s Alexandrem. Poslal k nim do města Karla, Farlofa, Velmuda, Rulava a Stemida se slovy: “Plaťte mi daň.” Řekové řekli: “Dímeti, co budete chtít.” Oleg si vyžádal dvanáct hřiven na jedno kormidlo pro 2000 korábů, a poté poplatky pro ruská města: první pro Kyjev, také pro Černigov, Perejaslav, Polock, Rostov, Ljubeč a ďalší města; v těch městech totiž sídlila knížatá podřízená Olegovi. 

“Když přijdou Rusové, ať si berou pro potřeby poslů, kolik chtějí; jestliže příjdou kupci, ať si berou potřeby na šest měsíců: chléb, víno, maso, ryby a ovoce. Ať jim udělají lázeň, kdykoliv budou chtít. A když příjdou Rusové domů, ať si vezmou v vašeho císaře na cestu jídlo, kotvy, lana, plachty a co budou potřebovat.” Zavázali se všichni Řekové a řekli oba císaři a všechno bojarstvo: “Jestliže příjdou Rusové a nebudou chtít obchodovat, ať je jím neposkytují potřeby na měsíc. Nechť ruský kníže zakáže svým lidem, aby sem Rusové přicházeli a dopouštěli se zločinů ve vesnicích a v naší zemi. Přichodzí Rusové ať žijí u svatého Mamonta, pak k nim přijdou z císařskeho paláce, sepíšou jména a tehdy si [Rusové] vezmou své měsíční přídely – nejprve ti, kteří jsou z města Kyjeva, a po nich ti, co jsou z Černigova, Perejaslavi a z dalších měst. A ať vstupují do města jendou bránou v doprovodu ciárových mužů, beze zbraně, po padesáti mužích a ať obchodují, jak potřebují, aniž by platili mýto nebo jiné poplatky. 

Císař León s Alexandrem uzavřleli s Olegem mír, zavázali se platit daň, vzájemně si přísahali: “políbili kříž a Olega s jeho muži přivědli, aby přísahali podle ruského zákona: zaklínali se svými zbraněmi a Perunem, svým bohem, I Volosem, skotím bohem, a tak uzavřeli mír. Oleg pravil: “Udělejte plachty pro Rusy ze tkaných látek a pro Slověny z hedvábí.” A stalo se tak. Pověsil pak svůj štít na bráně na znamené vítězství a odtáhl od Cařihradu. Rusové napnuli plachty ze tkaných látek a Slověné z hedvábí, ale těm je roztrhal vítr. Řekli si Slověné: “Vezmeme své silné – pro Slověny se nehodí hedvábné plachty.” Oleg se vrátil do Kyjeva a přinesl s sebou zlato, plátna, ovoce, víno a různé drahocennosti. A nazvali Olega “Věštec” – byli to toiž pohané a nerozumní lidé. [1]

[1] Vyprávění o minulých letech, aneb Nestorův letopis ruský, Michal Téra, Pavel Mervart, 2014, ISBN 978-80-7465-119-9