FROSTÍK: „Nepodceňujme mladé s jejich potenciálem, přestože nemají životní zkušenosti, někdy jsou moudřejší, než mnohý důchodce“

Miroslav Mráz, vystupujúci pod prezývkou Frostík je dlhoročným praktikujúcim pohanom pôsobiacim v českej organizácii Pohanský kruh. V dnešnom rozhovore, ktorý je zároveň prvým rozhovorom na mojom blogu sme sa rozprávali o počiatkoch pohanstva v susednom Česku, ale aj o jeho smerovaní v budúcnosti. Viac sa už dočítate v nasledujúcom rozhovore.

Na začiatok nám povedz niečo o tom, ako a kedy si sa k pohanstvu dostal a ktoré tradície ti najviac učarovali.

Měl jsem už od začátku přízeň Bohů. Narodil jsem se skvělým lidem a tak jsem mohl vyrůstat v kruhu šťastné rodiny. Když měl tatínek čas, hrál si se mnou, nebo jsme chodili do lesa, kde jsme pozorovali zvířátka a objevovali okolí. Naučil mě i nebát se, což jsem završil zkouškou odvahy, ( v 9-ti letech) kdy jsem musel projít sám nočním lesem, mimo civilizaci.  To, že jsem se bál, nikomu neříkejte, nebo si nebudu už s vámi nikdy hrát. Od mamči jsem pochytil zas nesobeckost, ochotu pomoci potřebným a schopnost postarat se sebe. Rodiče mi předali zkušenosti dědící se po generace. Jde o přežití mezi lidmi v jakékoli době. Jen ten gen rebelství po mateřské linii mi ztrpčuje život. Už v dětském věku mě fascinovala příroda a vše živé co nepotřebuje lidský druh k přežití. Dovedl jsem postát před úchvatným stromem, nad potoční tůňkou, v které se zrcadlí slunce, na vrcholu skály…

Rád jsem lezl do korun stromů a sdílel nevědomky spojení Nebes s Velkou Matkou Zemí. Ten prvotní pocit v koruně stromu si pamatuji do dnes a i dnes si rád posedím ve větvích dobrého velikána. Po ztrátě víry v strašidla a bubáky, skrze všechno živé a na různých tajemných místech, jsem ucítil, že slyším šepot, kterému sice nerozumím, ale dělá mě šťastným. Věděl jsem, že to něco je, ale co? V 15letech přišel zájem s křesťanstvím, moje babička byla zbožná křesťanka, avšak její víra však ve mě vyvolávala příliš rozporů a odporovala mojí svobodomyslnosti. V pubertě, mě uchvátilo Karate, což mi vydrželo 10 let a tím mi do života vstoupili východní nauky. Zenový budhismus a japonské Šintó se mi líbili nejvíc, ale nebylo to duševní souznění. Jelikož jsem vždy miloval historii, četl o ní hory knih, jedna právě odstartovala další moje hledání směřující k pohanské cestě. Po vojně, jsem začal bádat naplno po všem, co se týkalo našich předků. Hledal jsem po knihovnách a navštěvoval místa spjatá s nimi. Prolez jsem všechna hradiště v Jižních Čechách, plno mohylníků (nejvíce je jich slovanských) a několik kultovních míst, kde je doložena sakrální aktivita od archeologů.                                                                                      

Z třech hlavních Indoevropských kulturních etnik, severně od Alp, mě nejvíc přitáhli „Keltové“. Nejspíš za to může fakt, že nejvýraznější památka z pohanských časů v mém bydlišti, je Třísovské oppidum. To místo vás osloví. „Keltové“ nejsou lepší než ostatní, ale při čtení těch několika mála dochovaných písemných popisů, zachovalých ostrovních mýtů, které nám umožňují pochopit keltskou mystiku a složitost jejich společnosti jsem se s nimi ztotožnil. Mě je postoj keltské duše k životu, nejbližší k mé povaze. Takže proto tato volba.    

Frostíkova svätyňa boha Hromovládcu

O několik let jsem tím předběhl vlnu keltománie a když pak začala, nechápal jsem některé rádoby „keltské“pohany, v co všechno můžou věřit. Ale to mě udivuje dodnes, i když vedou „védysti“.  Část mě, však vždy zůstala slovanská, tento díl krve, nezmizí a tak mám dnes v obřadech doložené slovanské prvky. Proč ne, jsem Čech. Nejméně toho máme o pohanství středoevropských Germánů, pár jmen, na to že tu sídlili 500 let, je to málo. Germánská seveřanská mytologie, mě nezaujala, pár věcí se dá převzít, ale na mě je moc studená a odtaživá. Prostě severská. Opravdovým věřícím pohanem se obvykle stáváte, když se zasvětíte bohům, pro mě to bylo jen potvrzení daného stavu, ale to už je jiný příběh.

V podstate si pohanom, ktorý stál pri zrode novopohanstva v ČR. Dnes je už na tieto témy popísaných mnoho kníh, no v tvojich časoch to tak určite nebolo. Ako si si budoval svoju vieru? Zohralo tam veľkú rolu aj vnútorné cítenie?

Jak jsem už psal, v první polovině 90. let jsme neměli přístup k tolika informačním zdrojům a hlavně nemohli jsme se tak snadno poznávat. V počátcích bylo plno izolovaných skupinek novopohanů, které vedl vždy nějaký „tahoun“ a s ním začínala, ale i padala existence skupiny. „Tahoun“ sháněl všechny dostupné informace a organizoval dění. Ostatním se to sice líbilo a přiložili i ruku k dílu, ale pro ně to spíš bylo okrajové. Mohli někam patřit, mohli tvrdit o sobě, že jsou jiní, oduševnělejší. Byla v tom i opravdová víra?  Určitě ne, většina se časem vrátila k běžnému konzumnímu životu. Právě z takových „tahounů, kteří to nevzdali, se později opravdu zrodilo Novopohanství a internet pomohl tyto lidi spojit.

Základem pro naší víru byly knihy s pár stránkami popisující víru našich pohanských předchůdců v citacích ze starých svitků a kronik. Plno věcí jsme si museli domýšlet. Věděli jsme třeba o čem daný obřad je a k čemu se váže, ale nikde jsme se nedočetli jak ho provést. Něco napověděl lidový folklór.  Vše jsme si museli vyzkoušet a fyzicky prožít. Na tom prožitku to právě stálo, když to nikomu nepřipadalo trapný, asi se ti to povedlo. Vnitřní cítění nás přímo vedlo, ale kolikrát i špatným směrem. Nikdo nám nepomohl poradit, protože všichni jsme byli ve fázi hledání. Těch omylů a slepých uliček jsem si já osobně prožil dost, rozumný člověk však nelpí na něčem, o čemž časem zjistí, že si to protiřečí, nebo neodpovídá dané a nevyvratitelné realitě. Mělo to výhodu v tom, že nás to naučilo nepodléhat dogmatu a stále se stavět ke svému vnitřnímu cítění kriticky. Je to o zkušenostech, aspoň se můžeme dnes o ně podělit a usnadnit hledání jiným.

Vravíš, že ťa udivuje viera niektorých ľudí, tzv. „ezopohanov“. Prečo sa ľudia utiekajú k takýmto duchovným gulášom, keď je v dnešnej dobe pomerne veľa ľahko dostupných informácii, ktoré sú navyše založené na vedeckých výskumoch?

Ve všech lidských skupinách jsou jedinci, kteří musí pociťovat duševní nadřazenost díky svému zasvěcení a znalostí jediné pravé pravdy. Pokud jim začnete dokazovat, že se mílí, reagují odmítáním všech argumentů, které tuto pravdu popírají. Bez ohledu na realitu.  Je tu teda pak skupina „My víme, vy jste ignoranti a všichni jste se proti nám spikli.“ Žijí si ve své bublině lží a rochní se ve svých duševních výkalech. Novopohané by měli vycházet z minulosti, žít v přítomnosti a budovat budoucnost. Realita je fyzické bytí v tomto časoprostoru, se vším všudy. Naše duchovní víra je v našich hlavách, srdcích a mezi našimi souvěrci.

Ako si predstavuješ budovanie budúcnosti v časoch globalizácie a vzrastajúcej spotrebnej kultúry, ktorá vytláča už posledné prvky dávnych zvykov a v neposlednom rade mení ráz našej krajiny, resp. planéty? Myslíš, že farmársky kult našich predkov môže prežiť dobu, kedy “chlieb rastie v regáloch obchodov” a strom je iba surovinou určenou na vývoz?

Narodil jsem se na začátku normalizace, takže můžu posoudit chování lidí v různých epochách. Popravdě lidské chování se nemění, jen kulisy a možnosti dané systémem. Část populace bude vždy upřednostňovat plné břicho a nulovou aktivitu mozku. Další část je ta, která tvoří, zachraňuje, obnovuje a tvoří všechny části toho, co nazýváme kulturou. I naše pohanství je její součástí. No, a zbytek se buď nechá vláčet konzumem, nebo při správné motivaci začne tvořit, než ho přemůže lenost. Celkově bych to však ohodnotil jako mírné zlepšení. Už i krajská města pořádají různé folklorní slavnosti a venkov jen navázal na utlumené tradice. Právě při takovýchto akcích cítí lidé sounáležitost.

Co se týká druhé části otázky, myslím si, že to není o tom jestli  „farmársky kult našich predkov“ „ může přežít, ale o tom, že on jediný přežije a je jedinou cestou. Vazba na půdu je silná a nemůže vymizet. Lidé z velkých aglomerací proto utíkají aspoň na čas zpět do přírody, protože cítí, že je něco špatně. Vezměte si třeba rozvoj agroturistiky a malých farem. Nepodceňoval bych inteligenci Středoevropanů, přirozeně ví co je pro ně dobré. Jen se nesmí nechat zblbnout. Plno lidí si postupně začíná uvědomovat, že to touhle cestou konzumu nepůjde.

V súčasnosti je zvýšený dopyt po tradičných prvkoch (výšivky, symboly), hlavne v módnom priemysle, ktorý sa ale nezaujíma o zachovanie tradičnosti, ale skôr o využitie vlny na osobné obohatenie. Myslíš, že existuje cesta z toho začarovaného kruhu? Ako osloviť mladú generáciu, ktorá nemá o vlastnú kultúru žiaden záujem, alebo ju ani neosloviť vôbec a ponechať to na náhodu?

Pokud bude poptávka, bude vždy nabídka. Na začátku novopohanství u nás, v temných J časech vzniku, nebyla nabídka žádná. Vše jsme si museli vyrobit, nebo mít někoho, kdo to uměl. Mě to třeba přivedlo k řezbářství a kovářství. Osobně vyrobený předmět, má pro vás největší cenu, je v tom kus vás samotných. Samozřejmě, ne všichni mají schopnosti a podmínky pro vlastní tvorbu, pak je třeba pečlivě vybírat z té hromady nabídek. Musíme preferovat výrobce, kteří do své práce dávají svého ducha. Díky bohům ještě existují. Podvodné „křehčené“ (naplněné vodou) maso, jsme taky přestali kupovat a zmizelo z pultů obchodů.

Mladá generace, z principu, vždycky odmítá zaběhlé postupy svých rodičů, někdy je to ku prospěchu, jindy omylem, ale osobní zkušenosti to časem napraví. Ti co chtějí něco hledat, to časem naleznou. Někoho budou zajímat jen povrchní věci, ale to neznamená, že by to byl horší člověk. Kamarád (mohl by být mým synem) má zájem o pařby auťáky (dělá si je sám) mi pomohl navozit a dotahat metrové kameny na svatyni. Jen tak. Nepodivoval se, nechal si vysvětlit k čemu to je a díky jemu vznikl můj nejlepší kamenný kruh.

Před pár lety nás třeba oslovil skautský oddíl a chtěl pro nás přednášku o moderním pohanství. Ne, nestali se z nich okamžitě pohané, ale byli to mladí, co mají kladný vztah k Velké Matce – Přírodě. Takových naštěstí není málo. Tihle skauti teď vědí, že pohanská cesta není o blouznění a sebeklamu, ale o vztahu k rodné zemi a odkazu předků. Nepodceňujme mladé s jejich potenciálem, přestože nemají životní zkušenosti, někdy jsou moudřejší, než mnohý důchodce. Musíme jim pomáhat v hledání a vyvarování se opakování našich chyb. Když sedíme u slunovratového ohně, věkové rozdíly mizí. Co na tom, že nejmladšímu je 15 a nejstaršímu 46 let?

Čo by si na záver odporúčil sučasným, začínajúcim pohanom, ktorý sa v podstate len zoznamujú s vierou našich predkov?

Hledejte, zkoušejte, zvažujte, přes své srdce k svému rozumu. Ke všemu přistupujte se zdravou nedůvěrou. Neodmítejte radu, ale nenechte si nic vnutit. Nikdo nevlastní univerzální pravdu, je to jen o úhlu pohledu. Ptejte se. Pokud se nejedná o duchovní zážitek, nesmí předkládaný duchovní směr popírat zjištěnou realitu. Vyměňujte si informace přes „net“ a pište k nim své názory. Pokud vás někdo „opraví“ předloženými fakty a neoznačí vás za hlupáka, berte to jako pomoc. Ten kdo se vám bude jen smát, je sám hlupák. U některých skupin pohanů se setkáte s velkou dávkou sarkasmu a ironie. Je to proto, že je tam občas navštěvují různí exoti a na nějaké vysvětlování už nemají nervy. V osobním kontaktu to většinou pak tak vyhrocený není, ba naopak. Ale to platí v jakékoli komunikaci.
Přeju všem začínajícím pohanům, aby se jich dotklo kouzlo sounáležitosti s bohy našich předků a s předky samými.

Ďakujem za rozhovor a želám všetko dobré. 

 

 

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *