Neboli sme holubičím národom

Rodný koreň

O Slovanoch nás veľa neučili. Pár viet o Veľkej Morave, o tom, že ktoré národy sú Slovanské a to je asi tak všetko. Vo všeobecnosti koluje, že Slovania boli mierumilovný národ, ktorý obrábal svoje polia, nechal si od susedov skákať po hlave. Slovanský národ je označený za národ holubičí. Možno k tomu prispela aj naša pohostinnosť, o ktorej bude hovoriť iný článok. Ale pravda je trochu iná. Hovorí o tom aj kronikár Helmold, ktorý sa snažil zachytiť “príbeh” šírenia kresťanstva na Slovanských územiach. Ako kňaz mal ale niektoré tvrdenia voči pohanským Slovanom pritvrdé, čo ale neznamená, že boli celé nepravdivé.  O tom, že Slovania neboli holubičím národom svedčia viaceré jeho kapitoly, no ja som si dovolil vybrať takú, ktorá pojednáva o tom, ako sa naši dávny predkovia postavili krivde, ktorá na nich bola spáchaná.

 

Pred týmto výňatkom sa píše o tom, ako boli predkovia utláčaní novými pánmi, čo sa im rozhodne nepáčilo, až sa stalo to, čo opisuje nasledujúci príbeh. Predkovia sa chopili meča a spoločne si vydobili to, čo im ukradli – slobodu.

Koluje pověsť, která se šíří i vyprávěním starců, že týž Mstvoj žádal neteř vévody Bernarda a ten mu ji slíbil. Potom tento vinulský kníže vytáhl s vévodou a v doprovodu tisíci jezdců do Itálie, protože chtěl, aby se stal hodným toho zasnoubení. Téměř všichni jeho jezdci tam však byli pobiti. Když se potom vracel z výpravy a žádal o ženu, jež mu byla přislíbena, zmařil Markrabě Dietrich plán tím, že prohlásil, že vévodova pokrevní příbuzná nesmí být dána psovi. Když Mstivoj vyslechl tato slova, vzdálil se velmi rozhorčen. Vévoda potom směnil svůj umýsl a vyslal za ním posly, aby mohl být kýženy sňatek přece uzavřen. Mstivoj mu prý dal takovou odpověď: “Sluší se přece spojit vznešenou neteř velikého knížete s nějakým vynikajícim mužem, nikoli ji však dávat psovi. Za naše služby se nám prokazuje veliký úděk, když sme pokládani teď za psy, nikoli za lidi. Jestliže teď bez bude silný, bude pořádne kousat.” Po těchto slovech se Mstivoj vrátil do Slavanie a vydal se ze všeho nejdřív do hradu Rethra, který leží v zemi Luticů. Shromážil všechny Slovany, kteří žijí ve východních oblastech, a oznímil jim, jaké potupy se jim dostalo a že Sasové označují Slovany za psy. Oni mu však na to řekli: “Po právu si utrpěl tuhle urážku, když si povrhl svými soukmenovci a ctil si Sasy, kměn věrolomný a nenásytný. Proto nám přísahej, že je opustíš a postavíme sa na tvou stranu.” A on jim přísahal.

Když se potom objevili důvody, aby vévoda Bernard pozvedl zbraně císaři, Slované se chopili příležitosti, shromáždili vojsko a nejdříve zpustošili ohněm a mečem celou Nordalbingii. Potom protáhli celou slovanskou zemí, zapálili všechny kostely a vyvrátili je ze základů. Kněze a ostatní služebníky kostelů porůznu mučili a pozabíjeli a nezanechali na oné straně Labe ani stopu po křesťanství. V krajine u Hamburku byly tehdy i později mnohé duchovní a svetské osoby odvedeny do zajetí. Ješte více jich bylo zabito z nenávisti ke křesťanství.

 

A tak sa dozvedáme to, že sme až taký holubičí národ neboli. Nenechali sme sa utláčať a tak isto sme nenechali, aby iné národy utláčali náš národ. Taktiež sme sa nenechali urážať inými národmi. Za svojou zemou a za svojim rodom sme verne stáli. Len vďaka našim predkom tu teraz stojíme. Vďaka sile ich kultúry, vďaka tradíciám, ktorú ju upevňujú a na ktoré mi zabúdame. Samozrejme, že sa našli aj ľudia, ktorý za majetok predali svoju rodinu. Bolo by nezdravé si to myslieť. Tak ako sú predajní ľudia teraz, boli aj predtým. Predkov by sme si mali ctiť aj vtedy, keď vieme že neboli vo všetkom dokonalí. Máme im za čo ďakovať, tak ďakujem a nosme v srdciach ich odkaz.

 


Použitá literatúra: Helmold z Bosau Kronika Slovanů,  Argo, 2012,  ISBN 978-80-257-0786-9